Karel Abeles, on escape from Teplice, imprisonment in Łódź, Auschwitz and Gusen
Metadata
Document Text
Statement
Written with Karel Abeles, born 4. 2. 1926, former prisoner of the concentration camps Lodz, Auschwitz, and Mauthausen, currently residing in Prague XIII., Ruská 934, Jewish nationality, profession student.
I was born in Tepl.Šanov, where I lived with my father, mother, and older brother until the Sudetenland
was annexed. From October 1938 until October 1941 we lived in Prague. That month, Jews
were required to register and the first transports to Poland took
place. Our entire family left on the third transport to Lodz. It
happened like this: we received a summons from the Jewish Community to come to the Trade Fair Palace in
Prague on October 23rd, 1941, with a luggage limit of 50 kilograms per
person. Our carrier brought our luggage, which was labelled with our number. After all of
the formalities had been dealt with (handing over the keys to our apartment, and all of our
gold, silver, etc.), our citizenship cards were stamped with Evakuiert
26. 10. 1941.
We marched past SS
Grupenführer Fidler, who took away all of our musical
instruments and any luggage that looked fancy. At 6 o’clock in the morning, we boarded a
passenger train that departed from the Bubeneč train station at 1
o’clock in the afternoon. It traveled along a strange route through Dresden, Görlitz, Liegnitz, Vratislav, Lodz. Schupo accompanied
us on this journey. The train ride lasted 32 hours, and we were given water only once. We
got out on some sort of provisional platform. We later learned that this was Lodz. The
Jewish police was waiting for us on the ramp, and it split us into groups and took us to an
empty school building. There, 136 people
were stuffed into a room measuring 6x6 meters. Our living
conditions improved, and thereafter 78 people would stay in this room. We slept on the
floor. I soon became sick with angina.
Right after I got better, my mother
came down
with
pneumonia. Because the hospitals were too full, she had to lie on the floor while she was sick.
The rainy autumn weather, the abnormal accommodations, and the overcrowded living
conditions produced a lot filth and made many people sick.
After three weeks, we were all lice-infested and there was practically nothing we could do to prevent it.
We ate the last of the food we brought with
us and then went hungry. We received 20 decagrams of bread
and one soup per day. The Polish Jews didn’t help us, not a bit. We didn’t get the fuel for heating that we
were allotted and received less and worse kinds of potatoes and vegetables than they did. We were forced to work
hard at night during the winter, and as a consequence my father became ill
with phlegmon and died of exhaustion on 5. 3. 1942. I
worked as a blacksmith and my brother as a leatherworker. At the beginning of 1942,
there were mass deportations from the ghetto, which
emptied many apartments, and the collectives
were gradually shut down. In
June 1942, we were given an apartment. I contracted a bad case of hepatitis and I became severely weak. When I got better, I was assigned easier
work in a factory that manufactured wooden products. In August 1942, 25,000 Jews from the ghetto were
sent to the gas chambers. My mother was also supposed to be transported, but I bribed the Jewish police, and so I managed to free my mother. But her mental and physical condition was very poor at the time, and
she died on 12. 10. 1942. My brother, who at the same time was tied to a bed with serious tuberculosis, died after having suffered greatly on 19.
11. 1942. I buried the 3 closest and dearest people to me according to the Jewish funeral
custom.
This was a very difficult time for me. After an 11 hour work shift, I had to wash my own laundry, cook my own meals, and, worse, do my own shopping. I sold everything that I had, I earned my living, and that’s how I supported myself. In the autumn of 1943 we were given permission to send parcels to the ghetto. I received a parcel from my friend Heinz Prossnitz from Prague every week, which elevated my spirits as well as made me feel good physically. The liquidation of the ghetto began in May 1944, since the front was advancing. But we didn’t know that the line of attack stopped at Warsaw. Because we believed that the Red Army would arrive soon, we ignored the order to leave the ghetto and hid. Neither machine guns, nor
greetedby prisoners in prison garb and when I asked them what is being produced in the factories, they replied with ironic smiles:
chocolate. I didn’t believe that, but I had no idea that hundreds of thousands of our fathers, mothers, and children were being burnt in them. We were in Birkenau near Auschwitz. After the selection process, we were sent to work as expert mechanics and dismantled airplanes that had been shot down. Camp life, as has often been described, set in. I witnessed terrible things. Hungarian, Slovak, and Theresienstadt transports arrived. This lasted until January 1945.
The Russians once again attacked near Krakow and threatened
Upper
Silesia. We were evacuated on January 18th. The train connection
didn’t exist any longer and so we set out in wooden shoes with blankets and one loaf of
bread for the journey. We walked
all night and day and our strength disappeared. The only thing we had left was our will and
the hope of being liberated soon. Hundreds of dead
bodies of those who marched before us and had already died
lay at the edge of the roads. Finally, on the fourth day, we boarded a train somewhere near
Katowice. They
squeezed 120 of us into one open car and, without giving us anything to eat, we
rode for 4 days and 4 nights. We were numb, like animals. In Mor. Ostrava
and Přerov, the
inhabitants gave us some food. The SS
shot at them, but this didn’t stop them and they helped us however they could. On 27. 1. 1945, our death
transport ended in Mauthausen near Linz. Without getting anything to eat,
they sent us off to the hot showers and then they made us run naked and wet into an ice
storm. We waited for hours until they let us into the block.
There were 1,200 people in the building. I didn’t sleep for 4 weeks. The Czechs there stuck together and helped
us get food whenever possible. In February 1945, I was transported to Gusen. This was
the worst I have ever suffered. We worked
in the underground Messerschmitt airplane factory under terrible conditions: not enough
food, little sleep, dirt, back-breaking and long labor,
bad air, beatings, and cold. I don’t need to go into the details, just the fact that in 3
months the camp had to take up a whole new workforce because the previous one died a
natural
death is enough. This means that in each block, which had 800 people,
an average of 10 prisoners
died every day. When I was at my worst, when my strength was starting to leave me,
we were liberated: on May 5th the Americans disarmed our guards and all of the prisoners left the camp. I
found shelter in the Czech civilian labor
camp in Linz, where I quickly recovered.
On May 18th, 1945, I returned to Prague. None of my relatives returned. I am the only living member from the part of my family that remained in Europe.
In Prague, on 16. VIII. 1945 Karel Abeles
Statement was accepted by:
Marta Kratková
Zeev Scheck
Signatures of witnesses
Robert Weinberger
Alice Ehrmannová
On behalf of the archive: Alex. Schmiedt
18. 8. 1945
Protokol
sepsaný s Karlem Abelesem, nar. 4. 2. 1926, bývalým vězněm koncentračních táborů Lodž, Osvětim a Mauthausen, t. č. bytem v Praze XIII., Ruská 934, národnosti židovské, povoláním student.
Narodil jsem se v Tepl.Šanově a byl jsem tam s tatínkem, maminkou a starším
bratrem do odstoupení
Sudet. Od října 1938 do října 1941 bydleli jsme v Praze. V tomto
měsíci začaly registrace
Židů a první transporty
do Polska. Třetím transportem
byla naše celá rodina odvlečena do Lodže. To se stalo následujícím způsobem: Dostali jsme od Židovské náboženské obce
vyzvání dostavit se 23. října 1941 do
veletržního
Paláce v Praze se zavazadlem po
50 kilech na osobu. Zavazadla opatřená naším číslem odvezl špeditér. Po vyřízení
formalit, odevzdání bytových klíčů, zlata, stříbra, atd. byly naše občanské
legitimace opatřeny razítkem Evakuiert
26. 10. 1941
. Defilovali jsme před SS
Grupenführerem Fidlerem, který nám odebral všechny
hudební
nástroje a luxusně vyhlížející zavazadla. V 6 hodin ráno jsme nastupovali do
osobního vlaku, který odjel z bubenečského
nádraží o 13. hod. Jeli jsme divnou tratí, a sice přes Drážďany,
Görlitz, Liegnitz,
Vratislav, Lodž.
Cestou nás doprovázelo Schupo.
Cesta trvala 32 hodin, a jen jednou byla nám podána voda. Vystoupili jsme na nějakém
provisorním nádraží, jak nám později bylo oznámeno, byla to Lodž.
Na rampě nás očekávala židovská policie, která nás seskupila a odvezla do prázdné
školní budovy. Tam
nás bylo do jedné místnosti o
rozměru 6 x 6 metrů nacpáno 136 osob. Po
postupném zlepšení bytových
poměrů zůstalo nás v téže místnosti ještě vždy 78 osob. Spali
jsme na zemi. Onemocněl
jsem brzo těžkou anginou a
sotva, že jsem se uzdravil, onemocněla
moje maminka na zápal plic.
Protože nemocnice
byly příliš přeplněné, musela po dobu nemociležeti
na zemi. Deštivé podzimní počasí, abnormálně špatné ubytovací
poměry, jakož i s tím spojená veliká bytová
frekvence, způsobily značnou nečistotu a onemocnění.
Po třech nedělích byli jsme všichni zavšivenía nebylo téměř žádných protiopatření.
Snědli jsme své poslední přivezené zásoby a
nastal veliký hlad. Dostávali jsme 20 deka chleba a
jednu polívku
denně. Polští Židé nepřicházeli nám vůbec vstříc, ba naopak, nedostávali jsme
topivo, které nám náleželo a dostávali jsme méně a horší druhy bramborů a
zeleniny
nežli oni. Byli jsme nuceni jíti v noci v zimě na těžké práce,
následkem čehož můj otec
onemocněl
flegmonou a zemřel
vysílením již dne 5. 3. 1942. Pracoval
jsem jako kovář a můj bratr jako brašnář. Začátkem r. 1942 bylo
veliké vysídlení z ghetta, následkem čehož se uvolnilo hodně bytů a
kolektivy
byly postupně rozpuštěny. V červnu
1942 dostali jsme byt. Onemocněl jsem těžkou žloutenkou a
zeslábl jsem silně. Byla mi pak po uzdravení přidělena lehčí práce
v továrně na výrobu dřevěného zboží. V srpnu 1942 bylo
25.000 Židů z ghetta posláno do plynových
komor. I moje matka již byla určena na transport,
ale tím, že jsem podplatil židovský orgán policie, podařilo se mi, maminku uvolnit. Její duševní a tělesný stav byl již v této době
natolik špatný, že zemřela pak
12. 10. 1942. Můj bratr, který již tehdy byl připoután k lůžku pro těžkou tuberkulosu, zemřel po
těžkém trápení pak 19. 11. 1942. Pochoval
jsem svoje 3 nejbližší a nejdražší podle židovského
ritu.
Nastaly pro mne těžké doby. Musel jsem po 11 hodinové těžké práci sám si prát, vařit a co bylo to nejhorší, nakupovat. Prodával jsem vše, co jsem měl, přikupoval jsem si živobytí a tím jsem se vlastně udržoval. Na podzim 1943 bylo povoleno poslati do ghetta balíčky. Dostával jsem od svého přítele Heinze Prossnitze z Prahy každý týden balíček, což mne tělesně, ale i duševně povzneslo. V květnu 1944 začala likvidace ghetta, jelikož se blížila fronta. Nevěděli jsme, že útok se zastavil u Varšavy. Protože jsme věřili v brzký příchod Rudé armády, neuposlechli jsme výzvě opustiti ghetto a ukrývali jsme se. Ani kulomety, ani
uvítánívězni ve vězeňských úborech a když jsem se je ptal, co se v těchto továrnách vyrábí, odpověděli ironickým úsměvem:
Čokoláda. Tomu jsem sice nevěřil, ale netušil jsem, že je tam spáleno statisíce našich otců, matek a dětí. Byli jsme v Birkenau u Osvětíma. Po selekci byli jsme zařazeni jako odborníci mechanici na demontáž sestřelených letadel. Nastal pak lágrový život, jak již byl tak často popisován. Viděl jsem hrozné věci. Přišly maďarské, slovenské a terezínské transporty. To trvalo do ledna 1945.
Rusové opět útočili u Krakova a
ohrožovali silně Horní Slezsko. Byli jsme evakuováni
18. ledna. Vlakové spojení tehdy již neexistovalo a
tak jsme se vydali v dřevákách s dvěma dekami a jedním bochníkem chleba na cestu. Pochodovali
jsme celou noc a den a opustily nás síly. Držela nás vůle a naděje v brzké vysvobození. Po okraji cesty ležely stovky mrtvol těch,
kteří pochodovali
před námi a již zahynuli.
Konečně čtvrtý den jsme někde u Katovic
nastoupili do vlaku. Namačkali nás 120 o jednoho otevřeného vagonu a aniž bychom
byli dostali něco k jídlu, jeli
jsme 4 dni a 4 noci a byli jsme otupělí jak zvířata. V Mor.
Ostravě a v Přerově podávalo
nám obyvatelstvo nějaké jídlo. SS do něj střílelo, ale přece pomáhali, kde mohli. Dne 27. 1. 1945 skončil náš transport smrti
v Mauthausenu u Linze. Aniž bychom byli
dostali nějaké jídlo,
musili jsme ihned pod horkou sprchu a poté nás vyháněli v nahém a mokrém stavu do
ledové vichřice. Hodiny jsme čekali, než nás pustili do bloku. 1.200
osob do
jednoho baráku. 4
neděle jsem nespal. Češi tam byli velice solidární a vypomáhali jídlem, kde
bylo jen možné. V únoru 1945 byl jsem odtransportován do Gusenu.
Tam jsem zažil vrchol všeho. Pracovali
jsme v letecké továrně Messerschmitt, pod zemí, za hrozných životních
podmínek: málo jídla, málo
spánku, špína, těžká a dlouho trvající práce, ve
špatném vzduchu, bití a zima. Není třeba uvést detaily. Stačí snad skutečnost, že
během 3 měsíců tábor musel
být znovu naplněn novými pracovními
silami, jelikož osazenstvo zemřelo
přirozenou
smrtí. Znamená to, že v každém bloku o 800 lidech
zahynulo denně průměrně 10 vězňů.
V době nejhorší, kdy i mne začaly opustily síly, nastalo naše osvobození:
5. května
Američané odzbrojili naši stráž a vězňové
opustili hromadně tábor. Našel
jsem úkryt v českém civilním pracovním
táboře v Linci, kde jsem se rychle zotavil.
Dne 18. května 1945 vrátil jsem se do Prahy. Z mého vzdálenějšího příbuzenstva se nikdo nevrátil. Jsem jediný žijící v naší rodině, jejíž členové zůstali v Evropě.
Praha, 16. VIII. 1945 Karel Abeles
Protokol přijala:
Marta Kratková
Zeev Scheck Podpisy svědků
Robert Weinberger
Alice Ehrmannová
Za archiv:Alex. Schmiedt
18. 8. 1945
References
- Updated 3 years ago
- Židovské muzeum v Praze
- COLLECTION.JMP.SHOAH/DP
- English
- The collection contains 90 box...
- Updated 7 years ago