Statement

Written with Mrs. Heda Grabová, born 6. VIII. 1899, residing in Prague I., Plátnéřská 7., Czech nationality, profession opera singer, former prisoner in the Theresienstadt – ghetto concentration camp.

When I arrived in Theresienstadt on 17. 12. 1941 as an N-transport, we had no idea that it would be possible to sing or put on a theater performance during our imprisonment. We were simply ready for a life of working in factories etc., as we had been told. However, it’s well known that things looked and ended up differently. It can be said that in the beginning all we had was our fear of more transports to Poland. We peeled potatoes a little and were terrified of the executions that were taking place at the time. But in two months, when some work was organized under Edelstein’s leadership and when newer and newer transports continued to arrive, a need arose to give people some spiritual nourishment along with their bad food and, one day, in the Hamburg barracks, where 3,000 women were housed, Fredy Hirsch and Rabbi Weiner appeared and charged me, since I was known to them as an old singer and actress, with the task of creating something that was given the name Freizeitgestaltung in the Dienstelle. In short, I was to put together fun and educational programs, and organize language courses and lectures. If possible, also a library out of the books that individuals had brought with them to Theresienstadt. Thus my work began. I procured a room, a hall that had not yet been inhabited, I had benches brought in and carried some in myself, I looked for a musical instrument, at least a harmonica, which could only be played in secret, however, because it was strictly forbidden to have musical instruments in the ghetto. We held a so-called audition of everyone who had engaged in recitation, singing and dancing, and I put together the first vibrant program. On March 21st, 1942, the so-called staff and Judenältester Edelstein came into the women’s barracks, which was a small miracle since men weren’t allowed in the women’s barracks and vice versa. The so-called first cultural evening took place, but it started at 3 o’clock in the afternoon. I made sure that the program was stylish as well as educational. I sang, a group of 6 young girls danced the Czech polka, and the Adler sisters, the daughters of Friedrich Adler, recited and sang several short operetta soubrettes from days of yore. I welcomed the audience myself and performed, and the whole event was so successful that not only did we repeat the same program several times to allow as many women as possible to be able to attend it, but we received permission for the whole group to visit other barracks (men’s), where we performed this show. This is how we began to share our art with the poor souls so that they could forget about the dire poverty in which they were living if only for a moment. We also went to hospitals and sang and recited between the beds, generally with no musical accompaniment, which was very difficult for the male singer or female singer, who was used to standing on a stage and singing accompanied by an orchestra. But we were happy to do it, because we brought the poor souls a little something from a better world. This was how it all began. In time, more and more former singers, musicians, and composers arrived in Theresienstadt, and the administration came to see the theater in a different light. It gave us a space and got the kommandantur to approve musical instruments, and so it happened that in the concentration camp, under the leadership of the deceased bandleader Rafael Schächter, we rehearsed and performed an entire opera: The Bartered Bride by Bedřich Smetana. At night, in the Sudeten barracks where he lived, Schächter began to study Jewish choir pieces with the help of a single tuning fork that I had lent him. He got the idea

to study the choruses from The Bartered Bride and I put together a group of girls from our barracks. He practiced with the men in the Sudeten barracks and gradually, when the right soloists were found, we got the idea to do the whole opera as a concert. Somewhere in the Sokol gymnasium was an old, battered piano without legs and he managed to find a half-broken harmonium, and, somewhere in the cellar, a tiny room where he could regularly practice with his group. During the coldest part of the winter, bundled up to our ears, we rehearsed The Bartered Bride. We were finally ready and now needed to move the piano at night in secret into the ghetto, because the Sokol gymnasium could no longer be used. They let us use a gym in a boys home and we finally performed The Bartered Bride in Theresienstadt on November 28th, 1942. It was an unforgettable experience. When the first measures of Proč bychom se netěšili sounded there wasn’t a dry eye in the house. We performed The Bartered Bride around 35 times. Then we started rehearsing something new, this time The Marriage of Figaro, and in the rest of the time we spent in Theresienstadt we gradually performed the operas The Bartered Bride, The Kiss, The Marriage of Figaro, The Magic Flute, Rigoletto, Tosca, Carmen, Bastien and Bastienne, La Serva Padrona, Verdi’s Requiem, Tvorstvo, Elias, and many choir concerts, many German and Czech plays, countless cabarets, even a circus performance in the courtyard of the Hamburg barracks and the Bauhof, a hundred individual piano, instrumental, and vocal concerts, in time even orchestral concerts conducted by the bandleader Ančerl, several operettas, among them Die Fledermaus. In the year 1943-1944, Theresienstadt’s cultural and theatrical life was so full that a mid-sized city in peacetime hadn’t put on as many events as we had in our ghetto. The theater halls were small and limited; the so-called Raumwirtschaft needed everything when the transports arrived. And so we had to establish small stages in the attics of the barracks and larger residential houses, where the acoustics were terrible, the heat in summer and the cold in winter was unbearable, that was for sure. But the audience’s enthusiasm and the performers’ joy made us forget these things. The performances were sold out even under these conditions. It seems strange that the SS allowed Jews in the ghetto to cultivate music, art, lectures etc. in such a way, but the gentlemen knew very well what they were doing. They wanted these things to help make Therezsienstadt a model to present to foreign countries, the so-called Musterghetto. They awaited the arrival of some sort of commission, and so they even let us use the Sokol gymnasium and ordered the operas to be performed perfectly, in costume and with wigs, basically a real theater performance. And so real theater, beautifully theatrically staged, was played at the beginning of May 1944, at the height of the so-called Verschönerung of Theresienstadt. Architects Zelenka, Prof. Lederer and other famous artists worked non-stop to prepare the various stages. All of the lighting equipment and light bulbs necessary for the theater had to be brought into Theresienstadt. A pavilion was erected in the square, where the town’s band, wonderful musicians all of them and each individually a virtuoso, performed every day. The Trio played in the cafe and cabarets (Hans Hofer) were held, and, in the summer, performances took place outside in the courtyards. In the summer of 1944, Theresienstadt seemed like an El Dorado in Europe, a place where there are no air strikes, no fronts, in short, no dangers threatened it. The famous commission arrived and apparently went around. An utter farce was performed, children had to run behind the SS-komandant, tug at his coat and cry: Uncle, come play with us, to which he replied: Today I cannot, but tomorrow I shall. The famous film director Kurt Geron had to make a film.  Actors waited in the theaters, ready to start playing at the moment when the commission set foot inside, as if the opera or play was already under way. After 5 minutes, the commission moved on and the play stopped. Everyone went home. The composers Haas, Krása, Ullmann, and Gideon Klein were also urged to compose operas or songs that then had to be played. The SS itself ordered this.

Two children’s operas were also performed: Brundibár, composed by Hans Krása, and Broučci, a collection of Czech folk songs, directed by Váva Schönová, the bandleader Brok, and the director Thein. Children up to age 14 played and sang.

It seemed unimaginable that things could continue thus. And the ax did indeed come down. As soon as the commission left, the ghetto in Theresienstadt began to be liquidated. In just 4 weeks, 18,600 Jews were transported to the so-called labor camp. In reality, they were taken to Auschwitz, where a large part went directly to the gas chambers and only a small number, when it passed through the selection process, was sent on to concentration camps. Almost all of the men – artists, actors, composers, singers, bandleaders, instrumentalists – lost their lives. Only seven women out of the entire group remained in Theresienstadt. They were forgotten about and so they didn’t go to the same place as the other 18,600. When the last transport left Theresienstadt for Auschwitz on October 28th 1944, Judenältester Murmelstein had to hand over to Lagerhalter Rahm the remaining people who were not parading before him, and it was discovered that 7 women – a singer, a piano player, i.e. a piano player and actress – were forgotten. When Murmelstein asked whether they should be put on the last transport, Rahm, smiling condescendingly, said in his Viennese dialect: Aber was, lassenses da. Sollens dann wieder spielen und singen. This saved our lives. We immediately had to join the so-called Glimmerspalterei, where we split mica from 5:30 in the morning until 2:00 in the afternoon, but about 3 days after the last transport departed, I received an order to put together a new concert program. And so we had to create an evening program to be held in the unheated space of the Sokol gymnasium and quickly rehearse the pieces, and once again sing for those who remained in Theresienstadt. Four months went by, until March 7th, 1945, when Mr. Rahm took us off mica duty and ordered us to quickly rehearse the children’s opera Broučci and the opera The Tales of Hoffmann, because another commission was soon to arrive. Our days and nights were spent writing out the music, making sure the orchestra had the material it needed, rehearsing with the musicians who had arrived because they were married to an Aryan. And so we played again in the Sokol gymnasium in costume on a beautifully decorated stage. The commission arrived and everything went well, and life in Theresienstadt seemed to be as it had been before the thousands had departed. Then, around April 20th, the 1st transport of the so-called pajama wearers from Buchenwald arrived in Theresienstadt and our eyes were opened. We discovered the true reality and that day all of the singing, playing, and distracting ourselves stopped. We were in no mood to sing. We were liberated soon afterwards and our musical artistic career in Theresienstadt came to an end. I sang almost every day, played in all of the operas, and I can probably say that singing and my art was the one thing that saved my life and spared me from the suffering that thousands of my brothers and sister must have experienced.

I can say that Theresienstadt was the longest and worst-paid engagement in my entire musical and theatrical career.

Signature:

Heda Grabová

Statement was accepted by:

Berta Gerzonová

Signatures of witnesses: Accepted on behalf of the Documentation campaign:

Dita Saxlová Scheck

Helena Schicková

Accepted on behalf of the archive: 29. IX. 1945

Alex. Schmiedt

Protokol Sepsaný s paní Hedou Grabovou, nar. 6. VIII. 1899, bytem v Praze I., Plátnéřská 7., národnosti české, povolání operní pěvkyně, bývalým vězněm z koncentračního tábora Terezín– ghetto.

Když jsem 17. 12. 1941 jako N-transport přijela do Terezína, tak se nám ani nezdálo, že by v tom zajetí bylo možno zpívat nebo hrát divadlo. Chystali jsme se prostě na život práce v továrnách atd., jak nám bylo naznačeno. Ovšem, že věc docela jinak dopadla a vypadala, jak všeobecně známo. Může se říct, že ze začátku nebylo vůbec nic než strach před dalšími transporty do Polska. Trochu loupání brambor a hrůza z těch poprav, které se tenkráte právě konaly. Ale za dva měsíce, když už pod vedením Edelsteina se trochu práce organisovala a když přijížděly stále nové a nové transporty, ukázala se potřeba dát lidem k té špatné stravě aspoň trochu duševní stravy a tu se jednoho dne v Hamburských kasárnách, kde bylo ubytováno 3000 žen, objevil Fredy Hirsch a rabín Weiner a pověřili mně, která jim byla známá jako stará pěvkyně a divadelnice, s tím úkolem, utvořit něco, čemu se na Dienstelle dalo název Freizeitgestaltung. Prostě, měla jsem sestavit nějaké zábavné a poučné programy, sestavit kursy řečí a přednášky. Pokud možno taky nějakou knihovnu z knih, které si jednotlivci přivezli do Terezína. Tak moje práce začala. Sehnala jsem si místnost, sál, který právě nebyl obydlen, nechala jsem tam nanosit lavice a sama jsem je nosila, sháněla jsem nějaký nástroj, aspoň harmoniku, která se taky musela tajně používat, neboť mít nástroje bylo v ghettu přísně zakázáno. Pořádali jsme tak zvanou zkoušku všech lidí, kteří se zabývali recitací, se zpěvem a tancem a sestavila první pestrý pořad. 21. března 1942 přišel tak zv. štáb a JudenältesterEdelstein do ženských kasáren, což bylo jaksi malým zázrakem, neboť muži nesměli do ženských kasáren a obráceně. Konal se t.zv. 1. kulturní večírek, ovšem ve 3 hod. odpoledne. Dbala jsem na to, aby program byl stylový a hodnotný. Sama jsem se zúčastnila zpěvem, tančila skupina 6 mladých děvčat českou polku, recitovaly sestry Adlerovy, dcery Friedricha Adlera a zpívala nějaká dobrá bývalá operetní subreta. Sama jsem přivítala a koncertovala a celá věc měla tak velký úspěch, že nejen, že jsme tento program musely několikrát opakovat, aby co nejvíce žen jej slyšelo, ale dostaly jsme povolení pro celou skupinu navštěvovat též jiná kasárna /mužská/, kde jsme toto představení konaly a tak jsme začali rozdávat z našeho umění ubožákům, by na chvíli zapomněli v jaké se nacházejí bídě. Chodily jsme taky do nemocnic a přímo mezi lůžkama jsme zpívaly a recitovaly. Obyčejně bez doprovodu nějakého nástroje a nebylo to zajisté lehké pro zpěváka nebo zpěvačku, kteří byli zvyklí stát na jevišti a zpívat s doprovodem orchestru. Dělali jsme to ale rádi, poněvadž jsme přinesli těm chudákům trochu něčeho jiného z lepšího světa. A to byly ty začátky. Časem se sjelo do Terezína více a více bývalých zpěváků, hudebníků, komponistů, časem se vedení dívalo na tyto věci jinak, umožnilo místnosti, prosadilo na komandatuře povolení nástrojů a tak se mohlo stát, že za řízení v koncentračním táboře zemřelého kapelníka Rafaela Schächtra se kráčelo k nastudování a provedení celé opery a sice Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany. Schächter, který po večerech v Sudetských kasárnách, kde bydlel, pouze s pomocí jedné ladičky, kterou jsem mu zapůjčila, začínal studovat nějaké sbory židovské, dostal nápad, že by se mohly

studovat sbory z Prodané nevěsty a já jsem mu sehnala z našich kasáren děvčata a on v Sudetských kasárnách cvičil muže a postupně, když se našli přijatelní solisté, přišel ten nápad, že by se mohla provést celá opera, ovšem koncertantně. Někde v Sokolovně stál starý, polorozbitý klavír bez noh a zatím dostal nějaké polorozbité harmonium a někde ve sklepě malinkou místnost, kde mohl pravidelně se svými lidmi studovat. A tak jsme za největší zimy, zabaleni až po uši, zkoušeli Prodanou nevěstu. Konečně jsme byli s tím hotovi a nyní se musel v noci stěhovat klavír tajně do ghetta, neboť Sokolovna byla vlastně už mimo. V jednom chlapeckém domově dali k disposici tělocvičnu a konečně jsme uváděli po prvé v Terezíně 28. listopadu 1942 Prodanou nevěstu. Dojem byl nezapomenutelný. Při prvních taktech Proč bychom se netěšili plakal kde kdo. Prodaná nevěsta se hrála asi 35 krát. A už se začlo studovat něco nového a sice Figarovu svatbu a tak se za celou další dobu v Terezíně postupně opery: Prodaná nevěsta, Hubička, Figarova svatba, Kouzelná flétna, Rigoletto, Tosca, Carmen, Bastien a Bastien, La serva Padrona,Verdi-Reqiem, Tvorstvo, Elias a spoustu sborových koncertů, spousta německých a českých činoher, nesčetné kabarety, dokonce na dvoře Hamburských kasáren a Bauhofu cirkusové představení, na sta jednotlivých koncertů klavírních, instrumentálních, pěveckých, časem i orchestrálních, pod řízením kapelníka Ančerle, některých operet, mezi jinými Netopýr. Kulturní a divadelní život byl v Terezíně v roku 1943 : 44 tak bohatý, že ani za normálních mírových dob nebylo ve středně velkém městě tolik podniků, jako v našem ghettě. Divadelní sály byly malé a omezené, neboť přijížděním transportů všechno potřebovala t.zv Raumwirtschaft. A tak nám nic jiného nezbývalo, než zřizovat na půdách kasáren a větších obytných domů docela malá jeviště, kde akustika byla bídná, v létě to vedrem nebylo k vydržení a v zimě zase zimou, to bylo jasné. Ale nadšení posluchačů a nadšení účinkujících dalo všem na to zapomenout a tak bylo zde i za těchto okolností vyprodáno. Zdá se to divné, že Židům v ghettu SS povolovala takovým způsobem pěstovat hudbu, umění, přednášky atd., ale páni věděli dobře, co dělají. Chtěli mít tím Terezínem tzv. visitku pro cizinu, t.zv. Musterghetto. Jelikož očekávali nějakou komisi, tak dali k disposici dokonce Sokolovnu a nařídili, aby byly opery uváděny v bezvadné úpravě, v kostýmech a s parukama, prostě, aby se hrálo skutečné divadlo. A tak se tedy počínaje květnem 1944, kdy vyvrcholila t.zv. Verschönerung. Terezína, hrálo skutečné divadlo s překrásnou divadelní jevištní úpravou. Arch. Zelenka, Prof. Lederer a jiní známí výtvarníci pracovali neustále na úpravě těch různých jevišť, dokonce veškeré osvětlovací přístroje a žárovky pro divadelní převoz nutné, museli se do Terezína dodávat. Na náměstí byl postaven pavilon, kde vyhrávala denně městská kapela, samí výborní muzikanti, každý jednotlivý pro sebe virtuos. A v kavárně hrálo Trio a konaly se kabarety /Hans Hofer/ a v létě se konala představení na nádvořích pod širým nebem. Tak vlastně se zdál Terezín v létě 1944 úplným Eldorádem v Evropě, kde nebylo náletů, nebylo fronty, zkrátka, nehrozilo zdánlivě žádné nebezpečí. A slavná komise přijela a zřejmě zašla. Byla sehraná úplná komedie, děti musely běhat za SS-komandantem, tahat ho za kabát a volat: Strýčku, pojď si s námi hrát, načež odpověděl: Dnes nemohu, ale zítra. Známý filmový režisér Kurt Geron musel natočit film. V divadlech byli připraveni herci a v okamžiku, když vkročila komise se jako uprostřed opery nebo činohry začalo hrát. Po 5 minutách se komise odebrala dále a hra byla přerušena. Šlo se domů. Byli taky nabádání komponisti Haas, Krása, Ullmann a Gideon Klein, aby složili opery anebo písně, které se potom musely hrát. To vše vlastně z rozkazu SS.

Byly provedeny též dvě dětské opery. Brundibár, kterou složil Hans Krása a Broučci, sestavená z českých národních písní, pod vedením Vávy Schönové a kapelníka Broka a režiséra Theina. Hrály a zpívaly děti do 14 let.

A zdálo se nemyslitelným, že by to takhle mohlo jít dále. A taky ta rána dopadla. Jakmile komise odjela, začalo se s vyklizováním ghetta v Terezíně. Během 4 neděl odjelo 18.600 Židů do tak zv. pracovního tábora, ve skutečnosti do Osvětími, kde velká část šla přímo do plynu a jen nepatrná část, když byla prošla selekcí, byla poslána dále do koncentračních táborů. Skoro všichni muži – umělci, herci, komponisti, zpěváci, kapelníci, instrumentalisti, - přišli o život. A v Terezíně zůstalo z celého souboru 7 žen, na které bylo zapomenuto, a tak nešly stejnou cestou, jako těch 18.600. Když byl vypraven poslední transport z Terezína do Osvětíma, dne 28. října 44 a Judenältester Murmelstein měl předložit LagerhaltroviRahmovi zbytek těch, kteří nedefilovali před ním, ukázalo se, že se zapomnělo na 7 žen, zpěvačka, klavíristky čili pianistky a herečky. Když se Murmelstein zeptal, jestli se mají dát do toho posledního transportu, tak Rahm, blahovolně se usmívajíc řekl vídeňským dialektem: Aber was, lassenses da. Sollens dann wieder spielen und singen. A to nám vlastně zachránilo život. Musely jsme ale ihned nastoupit do t. zv. Glimmerspalterei, kde jsme od ½ 6 h ráno do 2 h odpoledne loupaly slídu, ale asi 3 dny po odjezdu posledního transportu dostala jsem rozkaz sestavit nový koncertní program, ta k jsme se musely postavit večer do nevytopeného sálu Sokolovny a narychlo nastudovat nějaký program a těm, kteří v Terezíně zůstali, znovu zpívat. A tak prošly 4 měsíce, až do 7. března 1945, když nás pan Rahm vyndal ze slídy a nařídil, abychom narychlo nastudovali dětskou operu Broučci a operu Hofmannovy povídky, neboť se zase očekávala nějaká komise. A tak se ve dne v noci psaly noty, dělal orchestrální materiál, zkoušelo s hudebníky, kteří zatím byli přijeli jako arisch-versippt a tak se zase v Sokolovně hrálo na překrásně vybaveném jevišti v kostýmech. Komise taky přijela a všechno dobře dopadlo a život v Terezíně se zdál býti jako před odjezdem těch tisíců lidí. A tu kolem 20. dubna přijel do Terezína 1. transport t. zv. Pyžamkářů z Buchenwaldu a tu se nám otevřely oči. Tu jsme poznali skutečnost a od toho dne přestalo všechno zpívání, hraní a rozptylování se. Už nám nebylo do zpěvu. Zanedlouho jsme byli vysvobození a tím končila naše hudební umělecká kariera v Terezíně. Já osobně jsem zpívala skoro denně, hrála ve všech operách a snad bych mohla říci, že jsem si jedině zpěvem a svým uměním zachránila život a ušetřila útrapy, které museli prodělat tisíce a tisíce mých bratrů a sester.

Mohu říci, že Terezín byl můj nejdelší a nejhůř placený engagement v celé mé hudební a divadelní karieře.

Podpis:

Heda Grabová

Protokol přijala:

Berta Gerzonová

Podpis svědků: Za Dokumentační akci přijal:

Dita Saxlová Scheck

Helena Schicková

Za archiv přijal: 29. IX. 1945

Alex. Schmiedt