Herta Bondyová, description of harsh living conditions in Bergen-Belsen

Metadata

Testimony of Herta Bondyová describing in a literary way what followed after her deportation from Auschwitz to Bergen-Belsen. She tells emotionally the stories of her fellow prisoners and points out the harsh living conditions in the camp.

zoom_in
2

Document Text

  1. English
  2. Czech
insert_drive_file
Text from page 1
27. 5. 1945

It’s freezing. We are forced to huddle together, cold and hungry with no hay in the railway cars. It doesn’t matter. The main thing is that we’re going away from here, where life hangs by a thread – Auschwitz. We want to live, so far all of us still do. So few of us are left.

It’s freezing. We get off the train. As if our lethargy had left us, all at once a thousand questions. How long have we been travelling? An eternity. Did we travel through forests, silence, nature? How long has it been since we’ve seen nature? Years. Where are we? What will happen?

There, a sign: Kr.Gef.Lager Bergen-Belsen. What, we’re prisoners of war? That would be wonderful, the girls speculate, and we slowly become interested in our fate.

We’ve arrived. Stunning, vast moorlands in full bloom, dark purple, with beautifully green thin pines greet us with their rustling. A smiling sun in its full beauty in a clear winter sky – it can’t be possible that we are going to our deaths. Not possible? Haha.

What is it? Several large circus tents. They’re quarters for about 12,000 women. On the ground, one on top of another. The stronger one has seized some hay to sleep on, the weak one has nothing but a blanket. There are no socks… only the lucky ones have pants… and it grows more freezing by the day – it’s November.

Maybe something or someone exists in heaven who can no longer look at the thousands of wretched, emaciated women undress and wash themselves outside, and there’s so little water and no rags to dry yourself with, and while you’re washing yourself someone steals your last piece of rag in their wooden clog. The sky turned a menacing color, the wind foreshadows a catastrophe. The tent canvases bulge. It’s the evening.

The book The Rains Came comes to me unbidden and I feel that something big is coming. Only lightning illuminates the terrifyingly dark landscape, you can’t hear your neighbor speak over the wailing wind – the canvases are billowing out more and more and the cries of the sick and our calls for help vanish in the canvases’ struggle with the wooden pillars. Suddenly, each of us is living for herself alone. Who isn’t thinking about their loved ones? Our time has come.

The main pole of the tent has become loose, the canvases and the wood slide between our bodies – panic, screaming, wailing,… Eva, Nita, Anča, Valina – are you alive? What, Helga? . . . In the morning, it became clear who didn’t make it. Out of the twelve tents, only one, badly damaged, remained standing.

This terrible night, during which the hair of many of us went white with fear, was followed by 36 hours in the fresh air before we set ourselves up in as yet unsettled barracks, where we slept in three-tier bunks, 2 in each bed, and each with only one blanket, beneath us a thin straw mattress. Here, we lived through December with no clothes, spoon, or handkerchief, and like children we looked forward to Christmas when we could perhaps receive an extra piece of bread.

Around December 12th, a story started to go around that the camp would be liquidated. Almost every day, larger and smaller groups would be selected and sent to work. Interestingly, we Czechs always boarded in an orderly manner, while female prisoners of other nationalities were constantly eluding, dodging, etc. We weren’t selected until December 20th – nobody wanted us, we were too weak. We’ll be left in peace over the holidays, I speculated, but we were lucky. On December 24th, when we

insert_drive_file
Text from page 2
were so disappointed because we didn’t get even an extra crumb of bread, they selected us and we heard that we were to leave on January 20th. Czech women had a reputation of being good workers.

January in this camp was horrible. Transports arrived constantly and not a single morning went by when there wasn’t a heap of dead naked bodies (the most valuable thing about them was their clothes) in front of the barracks. A wagon came by regularly to collect them. Sick women were constantly returning from work in such a state that they were just dragging their bones back to bed. This is how our friend Dr. Wolfová returned. Fourteen days ago she was on her feet and now she couldn’t even get out of bed – she was covered in wounds… We were increasingly beset by lice, and, along with them, typhus. Blocks for the sick were the seals of the numbered days of your life.

Yesterday was January 20th and we still haven’t left. What? Are we sentenced to die here? Don’t we have to drag our bones to another region? At least to properly eat and wash ourselves – and then let God’s will be done.

It’s January 31th, it’s February 8th. Dessau, where we are going, has certainly been levelled. . . A miracle occurred. On February 10th, while the last turnip soup was being doled out inside the horrible transport block, where getting food meant winning the lottery, an order came. Girls, we’re leaving. Those who haven’t eaten yet won’t get anything, there’s no time (so that the block staff can eat even more).

We board. Hanka, one of our best, is not selected, but she can’t live without us, she’s one of the poor exhausted ones. We try to take her with us. She sneaks in with us. She’s fished out and returned. On shaky legs, she fearlessly tries again, but she’s beaten by an SS man until we look away. We say goodbye with painful looks. Hanka, our athlete, our girl who was so brave and not long ago recited things to us all night long, your little daughter is waiting for you – be with God. And Eva, who lived with her and took care of her so sweetly, we are no less sad than you. Have courage. We’re setting off at noon and happy to cast a last glance at the terrible blocks, wardens, roll calls.

What lies ahead for us? It shall be a surprise.

Herta Bondyová, Prague II., Lodecká 3.

insert_drive_file
Text from page 1
27. 5. 1945

Mrzne. Nuceně se choulíme zimou a hladem bez slámy ve vagonech. Nevadí. Hlavně že jedeme pryč odsud, kde život více jak na vlásku – Osvětim. Chceme ještě žít, zatím všechny. Vždyť nás zbylo tak málo.

Mrzne. Vystupujeme. Jakoby nás opouštěla letargie, najednou tisíce otázek. Jak dlouho jsme byly na cestě? Věčnost. Cesta lesem, tichem, přírodou? Jak dlouho jsme přírodu neviděly? Léta. Kde jsme? Co bude?

A hle, tabulka: Kr.Gef.Lager Bergen-Belsen. Cože, jsme váleční zajatci? To by bylo báječné, rozumují děvčata a tak pomalu začínáme míti zájem o náš osud.

Došly jsme. Překrásná daleká vřesoviště v plném květu temně fialová, v nich štíhlé krásné zelené borovice nás ševelem vítají, to usměvavé slunce v plné své kráse na jasném zimním nebi – snad není ani možno, abychom šly na smrt. Není to možno? Chacha.

Co je to? Několik velkých cirkusových stanů. To jsou ubikace asi pro 12000 žen. Na zemi, jedna na druhé, uchvatitelka pod sebou trochu slámy, slabá nic než deku. Punčochy nejsou… kalhoty jen kdo měl štěstí… a mrzne den ze dne víc – vždyť je listopad.

Snad existuje něco a někdo v nebi, kdo již nemůže vidět tisíce ubohých vychrtlých žen svlékat a mýti se v přírodě a vody je tak spoře a žádný hadr na osušení a zatím co se myješ ukradne ti někdo poslední kousek hadru do dřeváku. Hrozivě se zbarvilo nebe, vítr roznáší předzvěst katastrofy. Plachty stanů se nadouvají. Je večer.

Mimoděk si vzpomenu na knihu Když nastaly deště a cítím, že se blíží něco velikého. Již jen blesky osvětlují krajinu hrozivě temnou, již jen meluzinu, ne slova sousedky slyšíš – plachty se vzdouvají víc a více a v jejich boji s dřevěnými pilíři zaniká nářek našich nemocných a o pomoc volání. Najednou každá žijeme pro sebe. Kdo nemyslíte na své nejbližší? Rozhodná hodina nadešla.

Hlavní stožár stanu povolil, plachty a dřevo sjíždějí mezi těla – panika, křik, nářek,… Evo, Nito, Anči, Valino – žijete? Cože Helga? ... A ráno se osvětlilo kdo nás opustily. Ze všech dvanácti stanů zůstal stát jediný silně poškozený.

Této hrůzné noci, ve které leckteré z nás vlasy prokvetly, následovalo 36 hodin na volném vzduchu než jsme si směly zříditi baráky dosud neobydlené, kde jsme ve třípatrových kavalcích spaly 2 na jedné posteli a měly každá jedinou deku, pod sebou tenký slamníček. A zde jsme prožívaly prosinec, celkem bez oděvu, bez lžíce a kapesníku a jako děti jsme se těšily na Štědrý večer, kdy bychom snad mohly dostat o kousek chleba více.

Kolem 12. prosince se roznesly pověsti, že se tábor bude likvidovati a pod. a skoro denně se vybíraly větší i menší skupiny, které byly poslány na práci. Zajímavo, že my Češky jsme vždy disciplinovaně nastupovaly zatím co vězeňkyně jiných národností se soustavně vyhýbaly, kličkovaly apod. Do 20. prosince jsme vybrány nebyly – nikdo nás nechtěl, byly jsme příliš zubožené. Teď máme přes svátky pokoj, rozumovala jsem, ale měly jsme štěstí. Právě 24. prosince, kdy jsme

insert_drive_file
Text from page 2
byly tolik zklamané, že nebylo o chlup chleba více, nás vybrali a proslýchalo se, že pojedeme teprve 20. ledna. Češky měly jako pracovní síly dobré jméno.

Leden v tomto táboře byl strašný. Neustále dojížděly transporty a nebylo rána, aby před každým barákem nebyla kupa mrtvých nahých /ty šaty na nich byly to nejcennější/ těl, pro které pravidelně přijížděl žebřiňák. Neustále se vracely z práce nemocné v takovém stavu, že opravdu jen kosti sem dovlekly k uložení. Tak se také vrátila naše přítelkyně Dr. Wolfová, která ještě před 14 dny byla na nohou a nyní nemohla ani z postele – byla jedna rána… Vší přibývalo a s nimi i tyfu. Bloky pro churavé byly pečetěmi spočítaných hodin života.

A včera byl 20. leden a my nejedeme. Co je? Jsme odsouzeny zde pomříti? Nesmíme naše kosti ještě v naději donésti do jiného kraje? Alespoň ještě jednou se pořádně najíst a umýt – a pak Bohu poručeno.

Je 31. leden, je 8. únor. Zajisté je Desava, kam jedeme, srovnaná se zemí... Ale nastal zázrak. 10. února při rozdávání poslední tuřínové polévky v příšerném transportním bloku, kde dostat jídlo znamenalo výhru v loterii, přišel rozkaz. Děvčata, jedeme. Kdo nejedl nedostane, není čas /to aby personál bloku se najedl ještě více/.

Nastupujeme. Hanka, jedna z našich nejlepších, není vybrána, ale nemůže bez nás žít, patří již k ubohým vysíleným. Snažíme se vzíti je s sebou. Vpašuje se mezi nás. Je vylovena a vrácena. Neohroženě na nejistých nohou opět zkouší, ale je esesmanem bita až se odvracíme. Loučíme se bolnými pohledy. Hanko, naše sportovkyně, děvče, které jsi měla tolik odvahy a ještě nedávno jsi nám celé večery recitovala, na kterou čeká Tvá malá dceruška – buď s Bohem. A Evo, která jsi s ní žila a tak krásně o ni pečovala, nejsme méně smutny nežli Ty. Vzmuž se. Vykračujeme o poledni a rády se pohledem loučíme s hroznými bloky, blokovými, apely.

Co nás čeká? Dáme se překvapit.

Herta Bondyová, Praha II., Lodecká 3.

References

  • Updated 1 year ago
The Czech lands (Bohemia, Moravia and Czech Silesia) were part of the Habsburg monarchy until the First World War, and of the Czechoslovak Republic between 1918 and 1938. Following the Munich Agreement in September 1938, the territories along the German and Austrian frontier were annexed by Germany (and a small part of Silesia by Poland). Most of these areas were reorganized as the Reichsgau Sudetenland, while areas in the West and South were attached to neighboring German Gaue. After these terr...
This collection originated as a documentation of the persecution and genocide of Jews in the Czech lands excluding the archival materials relating to the history of the Terezín ghetto, which forms a separate collection. The content of the collection comprises originals, copies and transcripts of official documents and personal estates, as well as prints, newspaper clippings, maps, memoirs and a small amount of non-written material. The Documents of Persecution collection is a source of informati...